50x o mé maličkosti

Středa v 15:32 | Marionetta

1. Miluji hraní a účastním se ochotnického divadla.
2. Vždy jsem chtěla hrát v celovečerním filmu.
3. Píšu knihu.
4. Chtěla bych dopsat a vydat knihu.
5. Už pár let jsem pouze záchodový nebo vanový čtenář.
6. Když se nudím, zpívám si. Klidně i celé hodiny.
7. Mám celkem osm tetování. Zatím.
8. Další plánované tetování je levý rukáv - téma bude obsah mé knihy.
9. Ráda sleduji anime a čtu mangu.
10. Vcelku často luštím křížovky.

11. Opravdu nemám ráda Stmívání a jiné sra*ky s přiteplenými upíry.
12. Od doby, kdy jsem viděla první (a zároveň poslední) díl Stmívání, nemůžu vystát upíry.
13. Nesnáším 50 odstínů čehokoli.
14. Neviděla jsem všechny díly Harryho Pottera. Asi proto, že mě po druhém dílu přestaly bavit.
15. Miluji horory.
16. Za poslední (ale vcelku dlouhou poslední) dobu nemohu o žádném z nových hororů (které jsem shlédla, samozřejmě) říct, že by byl kvalitní či vůbec dobrý.
17. Nerada chodím do kina.
18. Avengers jsem viděla více než 15x jen kvůli Lokimu.
19. Piráty z Karibiku: Prokletí černé perly jsem viděla nesčetněkrát, a dodnes si pamatuji téměř veškeré dialogy.
20. Nechápu japonské horory. V drtivé většině.

21. Nesnáším nakupování.
22. Nelíbí se mi chlapi v košilích.
23. Mám pouze jedny letní, jedny zimní a jedny plesové boty.
24. Kabelky mám jen dvě. A z toho je jedna šlohnutá bratrovi. (Zní to divně, že?)
25. Nepiju Pepsi, Colu ani kofolu. Prostě mi nechutnají.
26. Minulý rok jsem se o vánocích přežrala čokoládami od Kinder. Už nikdy z nich nebudu mít takovou radost jako dřív.
27. Nechutnají mi hamburgery.
28. Nemůžu jíst rajčata.
29. Ohromně mě baví péct cupcakes. A to cupcakes nejím.
30. Nejlepším jídlem je pro mě štědrovečerní večeře!

31. Jsem metalistka, ale neodsuzuji žádný styl hudby.
32. Upřímně a z celého srdce nenávidím bratrovu přítelkyni.
33. Na základce jsem byla zblázněná do učitele fyziky.
34. Ze všech zvířat bych nejvíc chtěla pandu.
35. Nesnáším, když něco musím opakovat.
36. Asi jako každá druhá, nejsem téměř nikdy spokojená se svou postavou.
37. Nejsem jednou z těch, které jsou schopné a ochotné něco se svojí postavou dělat.
38. Preferuji motorky před auty.
39. Koušu si nehty.
40. Mnohdy si připadám jako Bernard Black ze seriálu Black book.

41. Nemám ráda Zoo.
42. Bojím se lesů.
43. I z moře mám strach.
44. Taky nesnáším klanuy.
45. Nemám úplně kladný vztah k miminům a malým dětem.
46. Můj nejoblíbenější den je Štědrý den.
47. Vánoční nálada mě každoročně přepadá už během října.
48. Vytáčí mě, když v televizi dávají vánoční filmy v létě.
49. Nikdy nevím, koho volit. Protože naše vláda se jen z idiotů skládá.
50. Padesátku v tomto článku jsem na první pokus zapomněla napsat.
 

10 nejhorších

21. září 2018 v 10:31 | Marionetta


Na tuhle průserařinu opravdu nemá nic jiného!
Jako fanoušek japonského (nejen) anime, který je seznámen s původním seriálem Death note (aneb Zápisník smrti), musím přiznat své nekonečné rozčilení! Proč? Protože jsem se nedávno odhodlala ke shlédnutí amerického hraného remaku (2017). Takže za 1. Kde je hloupoučká a důležitá Misa Amane jako druhý Kira? A samozřejmě, když není Misa, není ani její šinigami Rem. Dobrá polovina příběhu se tedy prostě vypařila. Za 2. (nebo už za třetí, započítám-li absenci Boha smrti) Proč je proboha L černoch? Není to míněno rasisticky, jen podotýkám, že L je bledý, viditelně neodpočinulý, nenápadný a rozhodně nenosí kapuci (kde by se také vzala na jeho typickém bílém triku?) Černoch se tam prostě absolutně nehodí. Ne! Ne! Ne!
Dalším katastrofálním bodem je obsazení. Takový Nat Wolff v hlavní roli Lighta Yagamiho naprosto pohořel! Nejen pro fakt, že jak on, tak jeho kolegyně (v néznámé roli) Margaret Qualley podali ubohý herecký (ne)výkon a jen tak mimochodem, mohli obsadit alespoň sympatické osoby.
Pokud Vás tento příběh zajímá ve zfilmované podobě, potom doporučím tu z roku 2006 (rozdělená na tři cca dvouhodinové filmy). Samozřejmě doporučuji i animovanou 37dílnou verzi, která je dostupná na youtube. A nebo si prostě přečtěte originál mangu :)



NEFUNGUJE!



Johnny Depp alias Jack Sparrow si získal srdce nespočtu žen. Možná právě touhle rolí věčně opilého a šaškujícího piráta. Piráti z Karibiku byli bezpochyb výborným nápadem. Tedy alespoň ty první tři díly. Stejné sympatické obsazení, zábavné prvky, nezapomenutelné repliky, děj, nápad. A pak se změnil režisér a z voňavé zahrádky se stal hnůj. A ani Johnny Depp není všemocný, aby mohl zachránit takto dokur...špatné pokračování. Někdo zkrátka nepochopil pravidlo: Tři a dost. A najednou se objevilo pokračování páté. Které mimochodem nestojí ani za tu zmínku!
A co víc? Už je jasné, že se můžeme "těšit" na šestku... (ve které už mimochodem neuvidíme ani kapitána Jacka Sparowa!



Pokud jste viděli "hororový" kousek V zajetí démonů, pak jistě znáte nebo alespoň tušíte, kdo je Valak. Ano, je to ten démon znesvětitele v podobě jeptišky (alespoň, co se těchto filmů týče). Souhlasím se zařazením filmu do hororového žánru. Ale ne k takovému jako jsou tvorby od Spielberga nebo od Hoopera či Kinga. U Sestry se jedná spíše o zhruba hodinu a půl dlouhý horor typu: "Bože, dnes byla ta přednáška zdlouhavá, o ničem, strašně nudná, neutíkalo to, fakt horor!"
Nemohu doporučit! Aneb souhlasím s osůbkou, která po skončení kina nepohoršujíce prohlásila, že název mohl být klidně Trotlovina!



Ruská skupina, která je označována za nejdivnější na světě. Po shlédnutí jejich parodických videoklipů a zaposlouchání se do satirických textů, si můžete obrázek vytvořit sami. Já osobně jsem je slyšela poprvé, řekněme, že asi před dvěma týdny. Měli jsme posezení u kamarádů, když zazněla Faradenza. Poslechli jste si? Pokud ano, pak se Vaše první reakce mohla rovnat té mojí první. A když jsme v tomhle rozpoložení, pak za to stojí i chytlavé Give me your money.
Na jednu stranu Little big patří do sekce omylů, protože jinam se tato komediální sestava vtlačit nedá. Ale na stranu druhou musím přiznat, že za poslední dva týdny jsem si tyhle podivíny docela oblíbila.
Doporučuji pouze lidem se smyslem pro humor a originalitu.


Já osobně Vánoce miluji. Z celého srdce. Je to nádherný čas, kdy je vše nazdobené, osvětlené, ozvláštněné oproti ostatním dnům v roce. Po celém domě je cítit vůně skořice, sušených jablíček a pomerančů s citrony. Nemluvě o lákavém cukroví. V televizi střídá jedna pohádka druhou, školáci mají volno, pracující (i když bohužel uznávám, ne všichni) mají volno a většina se těší právě na Grinche, Mrazíka, Vánoční koledu, Polární express, Tři oříšky pro Popelku... které si v rámci "dovolené" mohou plně vychutnat zabalení v peřinách či pyžamu a chlupatých ponožkách usrkávajíc horké nápoje. Neznám člověka, který by neměl rád Vánoce. Tedy neznám žádného Grinche v okolí. Z mých blízkých se každý těší právě na tuto atmosféru. Takže se ptám... PROČ? Proč se všechny tyto typicky zimní předvánoční pohádky objevují v televizi během letních prázdnin??? Ale to nestačí. - V pátek večer se můžete podívat například na Vánoční koledu a pokud ji nestihnete, nezoufejte. v sobotu ráno, odpoledne, stejně tak i v neděli a s největší pravděpodobností ještě v pondělí dopoledne, ji budou opakovat a to alespoň na dvou stanicích. V horkých letních dnech. V létě. Svět se zbláznil?!
Tohle pokládám za opravdu největší průser a omyl tohoto roku!


a teď z trošku soukromějšího soudku:



Ano, opravdu jsou pro mě nákupy takovou zátěží, že je musím uvést v tomto článku. Nemyslím nákupy oblečení, elektroniky a v podstatě takovýchto věcí, které se dají objednat přes internet. Mám na mysli hlavně potraviny. Zní to nejspíš, že se vyhýbám nákupům jídla. No a zní to vlastně správně. Musí být opravdu nouze, abych se k této činnosti odhodlala. Prostě a jednoduše za mě chodí nakupovat jiní.
Ze všeho nejdřív asi vysvětlím proč. Sama nakupovat nechodím, nelíbí se mi ten pocit, když si mám jít nakoupit a ostatní ví, co budu jíst, (ano, vím, že to nikoho nezajímá). A pak čekání u věčně narvaných pokladen. Sama, potichu... Já si potřebuji povídat!
Každopádně podle přítele (no vlastně téměř podle všech), je nakupování se mnou katastrofické drama. Z jakého důvodu? Něco si vyberu, dám položku do košíku a pro mě je hotovo. Zatímco přítel si ještě nevybral a vyčkávám a procházím uličky s ním. No a čím delší dobu v obchodě strávím, tím častěji se mění obsah košíku. Nemůžu si vzít vše, pro co se rozhodnu, musím vyměnit! Chci čokoládu, vezmu ji, projdeme kolem brambůrek, vezmu je a vrátím čokoládu, potom přemýšlím nad ledovou kávou, opět se mění. Přítel s nervy v kýblu vrací všechny mnou odebrané položky z regálu zpět do košíku a já se rozčiluji. Nakonec si vezmu stejně jen pár rohíků a něco k nim a pak doma bručím, jak zase nic nemáme!



Bohužel musím přiznat, že nástup do nové práce byl jak hororem, tak zároveň průserem i omylem. Zpočátku zaměstnavatel působil příjemně, přátelsky, zkrátka důvěryhodně, bohužel se teď bavíme pouze o pohovoru. Hned první den se však celá domněnka otočila o 180°. Nátlak, hrubé jednání, zázraky očekával na počkání, žádné zaškolení, vysvětlení pojmů či seznámení s prostředím. Nic. Hodil mě doprostřed oceánu, a bylo mu jedno, že neumím plavat.
Přede mnou pomlouval ostatní spolupracovníky, před nimi zase naopak mě. Po měsíci jsem to vzdala a šla ne neschopenku, abych měla čas najít si práci novou. Každičký den mé nemoci volal. Volal, dokud jsem mu telefon nezvedla, klidně celý den. Kdy se vrátím do práce, jaké prášky beru, jestli mám pečlivě prostudované příbalové letáky, jestli dostatečně jím, piju, ležím, spím....
Zkrátka a dobře, má pocit, že je Bůh a vše se točí kolem něj. A já mám zase pocit, že se raději upíšu Ďáblu.



To nejhorší, co se může stát, je, když se Vaše rodina otočí proti Vám. Mě se to tedy nestalo úplně takto. Ale jednoho dne se můj bratr rozhodl, že bude chtít byt našich rodičů, který v podstatě patří rodičům taťky. Nemeškal a běžel za prarodiči... Ještě abych nezapomněla. Našel si přítelkyni. Chodí spolu půl roku a tu holku, tu holku prostě nikdo nemá rád! Vzhledem k jejímu chování je to ale zcela logické... No, šel za těmi prarodiči s tím, že si již zmíněnou chce vzít a potřebovali by někde bydlet...
- naši si koupili domeček, v dražbě, no a je potřeba ho dát řádně do obyvatelného stavu, k čemuž by to chtělo ještě pár let tvrdé práce.
- mě byl byt našich přislíben jak stranou rodičů, tak prarodičů, neboť jsem byla jediná, kdo o něj jevil zájem.
- můj bratr je o pět let starší než já a už dávno by měl bydlet ve svém vlastním a nelpět tak v těchto letech na rodičích.
Babča samozřejmě pookřála a při zmínění svatby se vytratila veškerá averze vůči bratrově vyvolené. Bohužel neskončil prosbou o jejich byt. Jeho nevymáchaná huba začala špinit zbytek naší rodiny, zřejmě aby měl naprostou jistotu. Ti samozřejmě dali na jeho slova (o kterých doposud vlastně nikdo z nás ani nemá tušení, jaká byla) a dali se do díla rozdělení rodiny. Slova mohou zranit, zvláště pak od takových lidí jako jsou babička s dědečkem a zvláště pak, když se tato slova dozvídáte od úplně jiných lidí.
Je zvláštní potkat se s někým, kdo byl po dlouhá léta tím nebližším a on předstírá, že se vůbec neznáte.



To je asi z těch deseti ta nejhorší! Ha ha!
Ale znáte to. Jedna je málo, pět akorát, deset už moc.



Jsem lovec

29. srpna 2018 v 16:48 | Marionetta
Upřímně, téma tohoto týdne mě téměř vůbec nezaujalo. Nejdřív jsem přemýšlela, že ho vynechám, ale pak jsem téma s největším počtem hlasů pojala lehce jako výzvu a vytvořila jsem, co jsem vytvořila.



Ptají se proč dělám, co dělám a já jim odpovím, že jsem lovec.
Zabíjím a z toho přežívám, je to cesta, kterou jsem si vybral.
Když zavolají, tuším, že nedělám správné věci, ale v danou chvíli to neřeším.
Aby si dnes člověk slušně vydělal, musí jít nejen za hranice mravnosti, ale mnohem dál.
Tak ještě jednou: Jsem lovec a lovím,
je to risk a hra se životem a moc dobře to vím.

Už nikdy nebudu jako dřív.
Dnes jsem si zcela jist, že neznám soucit, jsem mistr schovávání a jiných nacházení,
ale sám v sobě nedokážu najít byť sebemenší pocit.
A to je deformace povolání!
Nemám strach, co by mě brzdil. Neznám lásku, kterou mnozí opěvují.
Téměř nic mi není proti srsti a vůbec mě netíží, že ti z vás, co myslí, že mě mají v hrsti, na prsou si hada hřejí.

Mám na rukou krev mnoha lidí. Viných či nikoli.
Nestarám se proč, prostě plním úkoly.
Zavolejte, jsem tu pro vás kdykoli!

Ptají se proč dělám, co dělám a já jim odpovím, že jsem lovec.
Jsem lovec lidí a ty můžeš pouze doufat, že mě při výkonu práce nikdy neuvidíš.
 


Místo, kam se chci podívat

28. srpna 2018 v 12:42 | Marionetta


Již v článku zbytečnosti, co nutně potřebuji, jste si mohli všimnou, že mám opravdu slabost pro věci s motivem Eiffelovy věže. Mám jich doma spousty, ať už jsou to dary nebo jen věci nalezené při běžném nakupování či za účelem, obklopují téměř celý náš byt.
Francie mě láká už mnoho let, ale dosud se mi nezadařilo, podívat se tam. Co mě vůbec láká? Paříž, Eiffelova věž je samozřejmostí, co se památek týká, ale také Louvre, jiné zvyky, Avenue des Champs-Élysées, také obdivuji pařížskou módu a mnoho dalších důvodů, proč navštívit právě tuto republiku.



Oko/Oči

27. srpna 2018 v 16:40 | Marionetta
Oko je nejhorší možná věc na kreslení. Tedy alespoň pro mě. Může se podařit všechno od hlavy až po patu, ale co se lidských očí týká, vždy to dokonale podělám. Vlastně ani nosy a rty nezvládám zrovna dvakrát dobře. Proto jsem se odnaučila kreslit obličeje. Obrázek sice někdy může vypadat zvláštně, ale určitě ne hůř, než se zkaženými detaily hlavy.

Výzva je ale výzva a chtě nechtě i toto téma je její součástí.








(Proč manga oči? Protože miluji manga komiksy. Protože tato varianta
je pro mě snažší než kreslit oči reálné. A kreslit reálné oči je pro mě vlastně nereálné.)



Oblíbené místo

26. srpna 2018 v 10:14 | Marionetta

Dnešní téma jsem pobrala lehce s vtipem ale upřímně. Toaleta, WC, Záchod... je opravdu jedním z mých oblíbených míst. Ovšem, že nikoli veřejná, jedině vlastní, v útrobách svého bytu, čistá, větraná, však to znáte. Netrávím tam hodiny času, ale když už je třeba toto místo navštívit, ráda si tam přečtu pár stran knihy, komiks někdy luštím křížovky. Někdy mi přijde, že pouze tam zapomenu na vše, co se děje kolem a užívám si klidu. Dobře, opravdu to nezní tak normálně jako když jsem si to jen myslela A neříkejte, že se také občas nezabavíte čtením nejrůznějších wc prostředků či jiných blízko dostupných popsaných věcí. Pokud teda zrovna nejste wifi toaletníci.





Doufám, že jsem tímto nikoho nepobouřila Mrkající

Portrét

25. srpna 2018 v 13:28 | Marionetta |  Výzvy
Dnešním tématem kreslící výzvy je portrét. Kresby obličejových a vlasových detailů přímo nesnáším. Protože mi nejdou, samozřejmě. Ale jednou je portrét součástí výzvy, tak žádné couvání!



Vlastně ani netuším proč jsem zvolila portrét zrovna nejnovější verze Harley Quinn, ale je to tak. Možná se mi tato varianta zdála jako nejsnadněji kreslitelná, zvláště proto, že k srdíčku pod okem, atypickému náhrdelníku,rozmazanému make-upu a dvěma culíkům si pravděpodobně již ani nelze vybavit nikoho jiného.


Trošku jiný styl a pár barviček.


Já osobně však dávám přednost starší verzi Harley v klasickém černo červeném kostýmu a šaškovskou čepicí.


Oblíbená pohádka/film/seriál

24. srpna 2018 v 10:07 | Marionetta
Dlouho jsem přemýšlela, co z výše uvedeného nakreslím. Po nějakém tom rozhodování bylo jasné, že kreslit se bude vše.


(Železný obr)
Protože i po cca patnácti letech, kdy jsem jí poprvé viděla v oční škole v Kroměříži, kam jsem pravidelně jednou ročně jezdívala, se na tuto animovanou pohádku z roku 1999 ráda kdykoli podívám.





Menší zádrhel přišel ve výběru filmu. Ne, že bych neměla oblíbené filmy, ale vybrat ten nej se mi nepodařilo. Protože jsem zvolila filmový žánr a horory u mě prostě vedou. Chvilku mi vždy trvá než se rozhodnu, co a proč zrovna to budu kreslit. Proto zde můžete vidět hororovou klasiku v podobě Pinheada (Hellraiser), panenky Chuckyho, Freddyho Kruegera (Noční můra v Elm Street) a Jasona (Pátek 13).





A co se týká seriálu, pak to byla vcelku jasná volba. Tento komediální seriál jsem začala sledovat jako novinku v roce 2009 a patří mezi pár vyvolených, které jsem viděla opravdu díl po dílu všechny série. A opět je mám rozdívané.

(v bublině:
Nathan: I have a power! I just haven!t found it yet!
Alisha: Maybe you're just super retarded!)

(v bublině:
Rudy: You fu*k with me, I'll fu*k you right back with a cherry on top!)


Jaký je Váš názor na tyto kresby?

Kreslící výzva

23. srpna 2018 v 16:06 | Marionetta |  Výzvy
Sama na sebe jsem velice zvědavá, co se týče Kreslící výzvy. Nejsem žádný Picasso, ale chtěla jsem vyzkoušet nějakou vícedenní výzvu, která se netýká přímo psaní. Jedná se o zkrácenou verzi několika různě ponacházených 30denních kreslících výzev a bude trvat pouze 13 dní. Každý den po tuto dobu přidám jeden obrázek na dané téma s krátkým popisem. Tak mi držte palce, jdeme na to!:

1. OBLÍBENÁ POHÁDKA/FILM/SERIÁL ZDE
2. PORTRÉT ZDE
3. OBLÍBENÉ MÍSTO ZDE
4. OKO/OČI ZDE
5. MÍSTO, KAM SE CHCI PODÍVAT ZDE
6. KRESBA SAMA SEBE
7. PÍSEŇ
8. TAJEMNÝ TVOR
9. PÁR
10. OBLÍBENÁ POSTAVA (Z KNIHY, FILMU...)
11. NĚCO, CO NESNÁŠÍM
12. OBLÍBENÉ JÍDLO/PITÍ
13. VYMYSLI SI

5X zbytečnosti co nutně potřebuji

22. srpna 2018 v 13:27 | Marionetta


Bydlíme s přítelem v menším bytě, kde je vše poskládané na viditelném místě. Tudíž není složité si vše prohlédnout na první pohled. Mě by to ani nepřišlo, ale když se okolí začalo vyptávat, zda opravdu tak miluji Francii, všimla jsem si, že náš byt už v podstatě takovou malou Francií je. Téměř všude se vyskytují obrazy a různé zbytečnosti s motivem Eiffelovy věže. Tapeta přes celou stěnu obývacího pokoje jakbysmet.
Neustále si pořizuji nějaké bytové doplňky v obdobném stylu. Naprosto zbytečně. Je tady pár kovových krabiček, které ačkoli mám více jak půl roku, stále nejsou ani minimálně využívány. Prostě leží na polici a zapadají prachem. Přítel je na tento fakt zvyklý a v podstatě mi i on pár takových věcí daroval. Například půlmetrovou kopii Eiffelovky, kterou ve volných chvílích vyrobil v práci. Náhrdelník s touto věží, který snad jako jediný hojně využívám. Také magnetky na ledničku, samolepky a další...


Poté, co jsem i já, jako většina lidí v mém okolí, propadla nákupům na velice známém e-shopu Aliexpres, začala jsem čím dál častěji prohlédávat kosmetickou sekci. Od té doby mám doma toaletní šuplík plný nejrůznějších make-upů, rtěnek, lesků, zdravíček, kosmetických štětců... Bohužel musím přiznat, že ačkoli jsou to položky kupované byť třeba jen po jednom dolaru, což není až tak finančně náročné, je nepravděpodobné, že bych všechny někdy využila. Hlavně i proto, že se téměř vůbec nelíčím, pouze pokud se jedná o konkrétní společenské akce jako plesy, svatby, jednou ročně tradiční ostatky...


Představte si krásně modro fialového medvídka se sněhově bílou čepicí. Má vyplazený jazýček a trošku švidrá očkama. Takového jsem dostala pod stromeček, když mi byly asi dva roky. Nejprve jsem o něj nejevila sebemenší zájem, líbil se mi spací pytel, který Ježíšek nadělil bratrovi. Netrvalo však dlouho a medvídek mi přirostl k srdci. Tak moc, že jsem bez něho nedala ani ránu. Nikdo cizí na Pusíka nesměl ani sáhnout. Byl to první plyšový dárek od babičky, co si pamatuji. Donedávna s námi ještě líhával v posteli. Už nebyl tak krásně modrofialový, ani jeho čepice již dávno nebyla sněhobílá. Vlastně byla několikrát přešitá z různých důvodů. A nebyla to jeho jediná přešitá část. I výše zmíněný jazyk byl nesčetněkrát přidělávaný a předělávaný. Vypadal už trochu jako Frankenméďa, ale stále můj a pro mě stále stejně krásný. Neodešel navěky ale v bytě už byste jen těžko hledali. Je schovaný u rodičů, v domě, kde jsem vyrůstala a kde na mě čekal pod stromečkem. A teď čeká, až někdy opět nadejde jeho chvíle...


Nejsem alkoholička ani náruživá kuřačka! Ale občas si se známými zajdeme na jedno a vzhledem k tomu, že většina z těchto známých jsou kuřáci (a já si kdysi také pravidelně cigarety kupovala), si ze zvyku jednu zapálím. No jednu nebo dvě... Takže mám krabičku do zásoby, která mi třeba týden vydrží i když většinu z ní rozdám, kdyby náhodou přišlo právě na to jedno zdravotní.



Za dobu, kterou žiji s přítelem, mi bylo bambilionkrát vyčteno, že si neustále trvám na své pravdě, ať už pravdou je či není. Nikdy jsem se touto maličkostí nezaobírala, ale jak se říká, na všechno jednou přijdeš! A já už si všímám. Můj problém však je, že si nikdy neuvědomím, že v danou chvíli nemusí být pravá právě moje pravda. Také se říká, že ženy mají pravdu vždy. Možná za tím až moc stojím. A tak prostě využívám veškerých možných obranných faktorů na svá tvrzení. Zapírat, kličkovat kolem tématu a hledat pro tam, kde ostatní vidí proti. Možná jen ráda pluju proti proudu. A možná tu pravdu přeci jen mám.



A dva samostatné bodíky, u kterých máme téměř všichni pocit, že je nutně potřebujeme, ale jsou to naprosté zbytečnosti:

6. MODERNÍ TECHNOLOGIE - myslím, že ani není třeba se vyjadřovat. Každý má svůj názor, ne všichni moderním technologiím propadli a ne všichni si přiznají, že závislost! na všudypřítomné wifi, televizi... chytré telefony, chytrá auta = hloupí lidé.

7. "VYLEPŠOVÁNÍ SE" - všude samé plastiky! Lidé této doby už neumí hubnout přirozeně? Neumí se vypořádat s větším nosíkem, poodstátýma ušima... Proč se dívky stříhají a následně si nechávají vlasy přidělávat uměle? Proč si někdo holí obočí, když si ho poté nakreslí? Špatně nakreslí... Myslím, že tento bod také nemusím nijak zdlouhavě komentovat.


Doufám, že se Vám článek líbil. Tak zase příště, ahoj! :)

Kam dál